Člověk
Viděla sem člověka.
Stál tak sám a ...plakal
Opřený o zeď zoufale zíral
Někam před sebe.
Já přišla blíž,a zeptala se
nač tu stojí,s tím svým brekem
a on na to tichým hlasem:
"Nad člověkem"
A pak už jen slzy
vzlyky další
odešel,
a já tu "straším"
ten dotaz mě mrzí.
Svět náhle zešedl
jak v černé mlze
průsvitné sic,leč dusící
můj obličej tak pobledl.
Ten výrok zněl tak stroze,
tok myšlenek stal se směsicí,
Kdo mu co provedl?!
Rty v úzké ticho sevřené mám
bojuji s vlastní slabostí
touhu běžet za ním překonávám
snad ze strachu z jeho zoufalství
Tak "nahodím" tu tvář anonymní
jako všichni kolemjdoucí
jediná myšlenka mě zaplní:
Vždy ublíží si ti,
co jsou si blízcí!